Jdi na obsah Jdi na menu
 


Setkání v hotelu Raspail

28. 1. 2007

Setkání v hotelu Raspail

GoGo.Finch Povídky » Krvavé

Anotace: 1. část

Raspail Montparnasse je nevelký hotel na jihu Paříže. Docela nenápadný, s bílou fasádou a malými palmami v květináčích před vstupními dveřmi. Těmi právě do hotelu vcházel vyšší štíhlý muž v perfektně padnoucím obleku. Krátké černé vlasy, na očích brýle, rovněž černé. Na rukou měl tmavé rukavice. V levé ruce nesl stříbrný kufřík. Než vešel, padly mu do oka dvě policejní auta. Jedno stálo poblíž vchodu, druhé naproti hotelu. Zamračil se. Neměl policii rád – překážela mu v jeho zaměstnání. Ale nedalo se nic dělat, a proto raději pokračoval v chůzi.
V hotelu zamířil přímo k recepci.
Recepční si ho okamžitě všiml. „Oui, Monsieur?“
„Mám tu rezervovaný pokoj.“ odpověděl muž. Hovořil plynně francouzsky, i když s nepatrným přízvukem.
„A vaše jméno?“
„Simon Menceau.“ Muž si chtěl sundat brýle, ale nakonec si to rozmyslel. Radši ať mu tu nikdo moc nekouká do očí… „Prosil bych pokoj bez výhledu do ulice.“
„Jak si přejete, Monsieur.“ recepční si v počítači zkontroloval rezervaci a vybral pokoj. Poté vytáhl klíček. „Pokoj 113.“
Simon si mlčky vzal klíček a vydal se po točitých schodech do prvního patra. Došel až ke dveřím svého pokoje. Odemkl a vešel dovnitř.
Pokoj byl velmi komfortní, s velkou postelí uprostřed. Napravo byl vchod do koupelny, nalevo nějaké skříně. Ty však Simon nepotřeboval – měl jen ten svůj kufřík. Položil ho na postel a otevřel. Uvnitř byl notebook. Simon ho vytáhl, a pod ním byla ještě další otevírací přihrádka. V ní se ukrývala pistole SG220 s tlumičem a několik zásobníků. Simon jeden vzal a vložil jej do pistole. Poté zbraň natáhl a schoval pod oblek. Jakmile celou proceduru dokončil, vzal si notebook a sedl si ke stolku, který byl mezi dvěma velkými okny ve stěně naproti dveřím.
Zapnul notebook. Oslovil ho důvěrně známý hlas.
„Dobrý den, Simone, tady je Alice. Jakmile budete v hotelu Raspail, kontaktujte mě. Sdělím vám další informace o vaší misi.“
Simon se jen ušklíbl. Nechápal, proč Alice vždy do počítače umisťovala tuto nahrávku. Musela vědět, že ji kontaktuje tak jako tak, jakmile dorazí na místo určení, takže to byla zbytečná snaha.
Po této krátké úvaze, taktéž zbytečné, spustil komunikační program. Zadal login a heslo. Po chvíli se na obrazovce objevila tvář Alice.
„Zdravím, Simone. Jak se daří?“
„Pojďme rovnou k věci. Mám dnes špatnou náladu.“
„Hmm, stručně, jako vždy.“ usmála se Alice.
Simon její úsměv neopětoval. Zřejmě měl opravdu špatnou náladu. Alici to trochu zaskočilo. Sice byl Simon nájemný zabiják, ale přece jenom měl trochu smyslu pro humor, a většinou spolu před hovorem o podrobnostech úkolu prohodili pár slov. Nyní ho ale raději nechala být.
„Dobrá, probereme si tedy tvoji misi. Pierre Dégourdi je pařížský obchodník se starožitnostmi z Blízkého východu. Docela na tom vydělává, a nejen díky umění. Obchod slouží jako krytí k pašování drog a zbraní. Náš klient, také francouzský obchodník, tím velmi trpí. Chápeš co mám na mysli… Požádal nás tedy, abychom našli pár důkazů jeho „obchodů“, které by proti němu mohl použít a tak ho jednoduše zdiskreditovat.“
„A to je můj úkol?“
„Ne. Již jsme na to poslali jiného člověka, ale Dégourdi je chytřejší, než jsme si mysleli. Zatímco náš člověk čekal se získanými dokumenty v hotelu Raspail, kde jsi teď ubytován, na kontakt, někdo ho zabil.“
„Proto byla před hotelem policie…“ dovtípil se Simon.
„Ano, stalo se to před dvěma dny, takže nejspíš stále probíhá vyšetřování. Naštěstí náš člověk nějakým způsobem zalarmoval policii. Jakkoli je to v jiných případech ošemetné, nyní se nám to vyplatilo. Policie nikomu nedovolila opustit hotel, takže vrah bude nejspíš stále v budově i s materiály, které náš klient požaduje.“
„Rozumím. Mám je získat.“
„Přesně tak. Dégourdiho zabijáka můžeš odstranit, jako… morální zadostiučinění.“ usmála se Alice.
„Uvidíme. Pokud je v hotelu policie, nerad bych vzbuzoval pozornost.“ namítl Simon.
„Jednej, jak uznáš za vhodné. Pro našeho klienta jsou podstatné ty dokumenty.“
Alice poté něco vyťukala na klávesnici. „Posílám ti zbylé informace, které jsem dokázala sehnat. Prostuduj si je, snad ti k něčemu budou. Jakmile dokončíš úkol, jeď na letiště Orly. Bude tam na tebe čekat kontakt, který převezme získané materiály. Prokáže se naším odznakem.“
„Domluveno.“ přikývl Simon.
Z jeho notebooku se ozvalo pípnutí.
„Přenos byl dokončen. Jdu se věnovat práci.“ oznámil Simon a poprvé se usmál.
„Hodně štěstí.“ odpověděla Alice. Než ukončila spojení, pravým okem na Simona mrkla.

Za hodinu měl již Simon podklady od Alice prostudované. Potíž byla v tom, jak mezi desítkami návštěvníků, kteří byli v hotelu ubytování, najít jednoho, který má to, co on hledá.
Rozhodl se nejdříve podívat na místo, kde zabili jeho „předchůdce“. Již věděl, že bydlel v pokoji 67. To bylo v přízemí, na druhém konci hotelu. Simon zkontroloval zbraň, vypnul notebook a kufřík uklidil pod postel. Poté vyšel z pokoje, zamknul, a sešel po schodech do přízemí. Ocitl se opět u recepce. Zatímco on šel při svém příchodu do hotelu po schodech napravo do prvního poschodí, kde byly pokoje 200 až 250, pokoj 67 byl v přízemí směrem nalevo od recepce.
Po chvíli hledání našel cedulky, udávající směr, a nakonec našel i hledaný pokoj. Bohužel, dveře byly zapečetěné páskou, a stál před nimi policista.
„Bonjour, M. Policier. Stalo se tu něco?“ snažil se Simon nenápadně vyzvídat.
„Non. Malá nehoda, nic zajímavého. Můžete klidně pokračovat.“ odpověděl policista a dál si Simona nevšímal.
Sakra, policajti jsou všude stejní – jenom mlží. Bude se muset do pokoje dostat jinudy, pomyslel si Simon. Obvykle by vlezl do pokoje zvenku, ale již při vstupu do hotelu si všiml, že i v přízemí jsou okna trochu vysoko. Bude tedy muset vymyslet jinou variantu. Toto zjištění ještě zhoršilo jeho už tak dost špatnou náladu.
Aby mohl lépe přemýšlet, usadil se Simon v křesle na konci chodby. Zdálo se mu, že je tu přesně pro tyto případy. Přemítal nejen o své problému; kdykoliv byl ve špatné situaci nebo měl špatnou náladu, vzpomínal, jestli už na tom byl někdy hůř. Většinou dospěl k názoru, že ano. Třeba tenkrát ta mise v Budapešti, to bylo opravdu zlé. Shodou okolností to také bylo v podobném hotelu jako je Raspail…
Simon nerad rozvíjel pochybné předtuchy, a tak byl rád, když něco zaujalo jeho pozornost. Byla to uklízečka, která právě vyšla ze dveří jednoho pokoje. Vypadala docela hezky, ale Simon si tentokrát všiml něčeho jiného – univerzálního klíče, kterým si uklízečka otevírala.
Pomalu se zvedl a potichu ženu následoval. Po chvíli zastavila o odemkla si další pokoj. Klíč nechala v zámku. Simon se rozhodl toho využít. Rozhlédl se, zdali ho někdo nesleduje. Naštěstí byla chodba prázdná, a policista hlídající pokoj 67 si ničeho moc nevšímal. Zřejmě se docela nudil.
Simon se tedy nenápadně přitočil ke dveřím a tiše vytáhl klíč ze zámku. Strčil ho do kapsy a pomalu šel směrem k policistovi. Zastavil se u dveří pokoje sousedícího se šedesát sedmičkou. Nenápadně si odemykal dveře. Policista se po něm ohlédl, ale ihned se zase znuděně odvrátil.
Simon vešel.
Naštěstí byl pokoj prázdný. Simon přešel k oknu a otevřel ho. Letmým pohledem zjistil, že po římse pod oknem se dá v klidu přejít do pokoje 67, pokud bude opatrný. Ale co – pokud spadne, nic se mu nestane, je to jen pár metrů. Pokud by ovšem neměl smůlu…
Opět potlačil nepříjemné myšlenky, a oknem prolezl na římsu. Přitiskl se ke zdi, a pomalu postupoval. Ještě štěstí, že není tato stěna hotelu směrem do ulice.
Najednou za zablesklo, a vzápětí se ozval hrom. Simon pohlédl na oblohu. Bylo zataženo, a vypadalo to, že co nevidět začne pršet. Měl by si raději pospíšit, aby nezmokl. Mohlo by to působit podezřele, kdyby si toho někdo v hotelu všiml.
Dostal se až k oknu do pokoje 67. Rychle se na římse obrátil, aby stál čelem ke zdi. Uff, bylo to těsné, pomyslel si Simon. Málem spadl. Jednou rukou se přidržel rámu okna, a pravou vytáhl z kapsy diamantový řezák na sklo. Rychlým pohybem vyřízl v okně kulatý otvor. To samé provedl s vnitřním sklem. Teď už si mohl okno otevřít.
Vlezl dovnitř.
První, na co padl jeho pohled, byla skvrna od krve vedle postele. Tady nejspíš ležela mrtvola, napadlo Simona. Opatrně našlapoval, aby nevzbudil pozornost policisty stojícího přede dveřmi, a přešel po místnosti ke skříním. Otevřel je – a byly prázdné. Policie nejspíš všechno zabavila, pokud si vůbec jeho „kolega“, podobně jako on, s sebou vzal něco jiného kromě standardního vybavení.
Simon vlastně vůbec nevěděl, co má hledat. Pokud po sobě vůbec vrah něco zanechal. Přemýšlel, co má dělat dál.
V tom se z chodby ozvaly hlasy.
„Salut. Capitaine ti vzkazuje, že za ní máš přijít.“ hovořil kdosi francouzsky.
„Vraiment? A co mi chce?“ zněla odpověď.
„Nevím, ale tvářil se docela vážně. Asi to bude důležité.“
„Radši za ním jdu.“ druhý hlas, ve kterém Simon v něm poznal policistu, co hlídal dveře, nezněl příliš nadšeně.
„Bonne, já to tu za tebe pohlídám.“
Simon zaslechl kroky. Policista zřejmě opravdu odešel. Simon se také chystal vylézt oknem, ale opět uslyšel podivné zvuky od dveří. Potichu se k nim vrátil a naslouchal. Někdo odlepoval ze dveří policejní pásku.
Simon byl téměř zoufalý. Ne, zoufalý ne, k tomu měl po těch letech v akci daleko, byl přece v horších situacích, ale nervózní byl určitě. Musel se rychle rozhodnout, co udělá. Neznámý se určitě chystá vejít, a odlepit pásku mu nebude trvat dlouho. Simon už si připravoval zbraň, ale nakonec zvolil úkryt v koupelně. Střílet může kdykoliv, pokud by byl odhalen…
Sotva vešel a přivřel za sebou, neznámý už otevíral dveře do pokoje. Simon se přitiskl ke zdi, a nenápadně jedním okem vykoukl. Hned se zase schoval. To co viděl, ho překvapilo. V pokoji byl další policista. Něco hledal. Simonovi se nelíbil. Ne, že by se mu jiní fízlové zamlouvali, ale tenhle byl podezřelý.
Simon opět vykoukl. Policista klečel na zemi a prohledával podlahu. Byl ke koupelně otočený zády, takže si ho Simon mohl dobře prohlédnout. Poznal, co se mu na něm nezdálo. Chyběla mu pouta a pendrek na opasku. Taky zbraň v pouzdře byla jiná, nestandardní. Jako nedokonalý převlek…
Ano, pomyslel si Simon, převlek! Třeba je to ten, koho hledá. Vrahové se přece vracejí na místo činu. Ale… sám se přece na místa, kde plnil svoje úkoly nikdy nevracel!
Simon však neměl moc času přemýšlet o významu toho klišé, protože policista konečně našel, co v pokoji hledal. Zvedl se země s vítězným úsměvem na rtech. V ruce držel rukavici, kterou našel pod postelí. Byla na ní krev.

Za dvacet minut již seděl Simon ve svém pokoji a přemýšlel o tom, co v pokoji 67 zjistil. Bylo toho víc, než čekal. Byl přesvědčený, že falešný policista, kterého spatřil, je vrah co zabil člověka nasazeného na Dégourdiho. Vracel se na místo činu pro rukavici, která by ho mohla usvědčit. Nejspíš ji ztratil v zápase se svou obětí.
Jediné, co ho tížilo, byla vzpomínka na pohled, který mu falešný policista, naoko hlídající místo činu, věnoval, když opět vycházel z pokoje, který použil, aby se dostal do šedesát sedmičky. Ten člověk mě podezírá, jako já jeho, pomyslel si Simon. Nedá se ale nic dělat, musí teď nejrychleji zjisti, ve kterém pokoji je ubytován, a najít ty dokumenty.
Po chvíli dalšího přemýšlení se Simon zvedl z křesla, zkontroloval si výbavu a odešel z pokoje.